Ernst Wiesner studoval v Brně na Zemské vyšší reálné škole a pokračoval na stavebním odboru Vyšší průmyslové školy. V roce 1909 po maturitě a prázdninové stavební praxi pokračoval jako mimořádný posluchač vídeňské techniky. Po roce přestoupil na Akademii výtvarných umění, kde Mistrovskou školu architektury pod vedením Friedricha Ohmanna zakončil v roce 1913. Ač Ohmannův žák, ovlivněn byl spíše vídeňským purismem. Obdiv k dílu Adolfa Loose vyjádřil v roce 1931 v článku k Loosovým šedesátinám, a i ve Wiesnerově díle je možné rozpoznat inklinaci k čistotě forem a střídmosti ornamentu. V blíže neurčeném dopisu Adolfu Loosovi je zmiňována pravděpodobná Wiesnerova spolupráce: „ochota zastupovat Loose ve věci stavby domu pro T. v Paříži“. Dále Zdeněk Kudělka zmiňuje soupis prací Arnošta Wiesnera, z něhož „vyplývá, že Loos s ním projektoval obchodní dům Heleny Rubinsteinové v Paříži na Rue du Faubourg“. Již během studia projektoval, realizací z této doby byla přestavba Kellnerovy vily v Rosicích u Brna. První světovou válku strávil službou u ženijního pluku, po krátkém poválečném působení ve Vídni se v roce 1919 vrátil do Brna. Zde během dvaceti let architektské praxe vznikly podle jeho návrhů stavby, které jsou dodnes obdivuhodnými reprezentanty architektury nejvyšší kvality a nadčasových hodnot. 15. března 1939 tehdy již významný brněnský architekt uprchl do Londýna, kde pracoval pro československou exilovou vládu. Získal pracovní povolení RIBA a po roce 1945 působil jako samostatný architekt. Učil na školách architektury v Oxfordu a při Univerzitě v Liverpoolu. Po válce krátce navštívil Brno, v roce 1966, díky iniciativě Bedřicha Rozehnala, mu byla udělena stříbrná pamětní medaile a v roce 1969 čestný doktorát Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. K plánované spolupráci mezi univerzitami již v době normalizace nedošlo. V červenci 1971 Ernst Wiesner v Liverpoolu zemřel.